Během rekonstrukce univerzitní kliniky v Heidelbergu roku 1955 byla na zdejší půdě nalezena Prinzhornova sbírka. O osm let později přijel do Heidelbergu švýcarský historik umění a kurátor Harald Szeemann, aby si zde vypůjčil 255 děl pro svoji výstavu Tvorba duševně nemocných – Art Brut – Insania Pingens, která se konala V Kunsthalle v Bernu. Zaměřil se na práce Oskara Herzberga, Augusta Kletta, Else Blankenhorn, Heinricha Hacka, Heinricha Antona Müllera a Johanna Knopfa. (Tato selekce se stala také východiskem pro současnou expozici v Domě U Kamenného zvonu).
Příspěvky v katalogu bernské výstavy stejně jako reakce recenzentů se ještě často soustředily na psychopatalogické prvky v dílech duševně nemocných a oddělovaly je od „profesionálního“ umění. Nicméně přístup Haralda Szeemanna jednoznačně vyzdvihoval estetické stránky jejich tvorby. Proto může být tato událost považována za znovuzrození Prinzhornovy sbírky.
Potvrzením tvorby duševně nemocných jako plnohodnotné součásti výtvarného umění bylo zařazení některých děl do výstavy documenta 5 v Kasselu, jejíž koncepci sestavoval opět Szeemann.
Přitakal tak Dubuffetovu názoru, že umění lze dělit pouze na to, které má co říci, a to ostatní, a nikoli na umění lidí s poruchami zažívání či bolestmi kolena – nebo s psychiatrickou diagnózou.