Pozoruhodní autoři art brut tvoří často o samotě v soukromí, zcela mimo profesionální umělecký provoz nebo na okraji společnosti, v psychiatrických léčebnách, azylových domech, či v ústavech pro osoby s hendikepem. Jejich díla nejsou předmětem zájmu běžných výstavních institucí, a tak často dochází k jejich zničení, aniž by po nich zůstala jakákoliv dokumentace. Po jejich smrti často jejich pozůstalosti zaniknou, jelikož ústavy či pozůstalí nemají kapacity na jejich spravování a často si ani nejsou vědomi jejich výtvarné hodnoty. Přesto se v některých případech jedná o díla s výjimečnou estetickou či historicko-dokumentární hodnotou, která lze považovat za pozoruhodný příspěvek k art brut – umění v surovém stavu. Na spolek ABCD se díky jeho dlouholeté zkušenosti obracejí dědicové pozůstalostí neprofesionálních tvůrkyň a tvůrců, zaměstnanci či zaměstnankyně ústavů či samotní žijící autoři a autorky, s žádostí o pomoc s uchováním děl, zprostředkováním restaurování, digitalizací apod. Posláním projektu SAVE ART BRUT je zachránit umělecky hodnotnou tvorbu žijících autorů art brut, ale především pozůstalostí, které jsou ohroženy zánikem. Výsledkem je také tato vznikající internetová databáze přístupná veřejnosti.
Projekt byl v roce 2023 podpořen Ministerstvem kultury České republiky.
Po absolutoriu oboru zeměměřického inženýrství na pražské ČVUT pracoval Dymáček zejména jako terénní pracovník v různých geologických průzkumných ústavech v Praze, Ostravě a Brně, dokud se nadobro i se svou ženou Evou v roce 1965 neusadil v Ostravě jako pracovník OKD. S výtvarnou tvorbou začal počátkem 60. let, v té době se věnoval zejména trojrozměrným objektům ze dřeva, sádry, plastu a dalších nalezených materiálů. Když práci v přírodě vyměnil za zaměstnání v kanceláři, začaly záhy vznikat jeho první kresby. Jednalo se o automatické črtky, které propiskou kreslil na papírové podložky na stole, obálky, novinový nebo počítačový papír.
Systematicky se kresbě začal věnovat až po odchodu do důchodu v roce 1991. Zde se jeho kresby začaly rozvíjet a ucelovat do pozoruhodných ornamentálních srostlic organického charakteru, které zahltily celou plochu papíru. K tvorbě používal běžně dostupné papíry a fixy základních barev. Charakteristické jsou dedikace různým významným osobnostem kultury a politiky a pořekadla, které vpisoval do kreseb a dodával jim tak anekdotický charakter a humorný nadhled.
Tomáš Malíček (*1984) Narodil se v Blansku na Moravě a výtvarné tvorbě se věnuje od útlého věku. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Brně a umění je dodnes jeho velkou životní vášní, která je mu podpůrnou silou i v náročných obdobích jeho života. Je součástí Skupiny F, volného uskupení laických i profesionálních umělců a umělkyň se zkušenosti s duševním onemocněním, které organizuje autorské i skupinové výstavy svých členů a členek. Pro jeho tvorbu je charakteristický neuvěřitelný cit pro detail – jeho díla se skládají z miniaturních prvků, které srůstají v monumentální struktury a vytékají z papíru či plátna, na kterém jsou zobrazeny. Některé prvky slouží jako znaky tajného písma či jako zástupné symboly. Malíček tvoří zejména kresby na papíře mikrofixem, lakovacím perem a akvarelem, či malby na plátně za použití olejových barev.
Narodil se v Římě českým emigrantům. Většinu svého dospělého života prožil v krásném prostředí centra Casa Loic – chráněného domova pro osoby s mentálním hendikepem, založeného na principech antroposofie Rudolfa Steinera v obci Capena poblíž Říma. Vedle práce v truhlářské dílně se zde věnoval kreslení a malování. Nevyčerpatelným tématem jeho děl a snad i iniciačním momentem jeho tvorby se staly intenzivní zážitky z plavby na plachetnici, které s přáteli z Casa Loic podnikal. Zdá se, že Vítkovy kresby barevnými fixami a pastelkami, ale i jeho koláže z barevných papírů a akrylové malby zachycují jeho nadšení z plachtění, okouzlení z nebe mihotajícího se na hladině moře, z vůně okurky, melounu a ryb, z křiku racků vznášejících se nad obzorem, ze šumění vln a jejich hedvábné hebkosti i z pohlazení vlahého vánku. Vítek Kosinka dokázal výtvarnými prostředky spontánně uchopit tyto neopakovatelné momenty, které intenzivně snímal všemi smysly, a zprostředkovat je ostatním.
Vojtěch Šůra se narodil s kombinovaným postižením. Vidí pouze jedním okem a některé oblasti mozkové kůry má nefunkční. Výsledkem je chování s částečně autistickými rysy. Byl prohlášen za
nevzdělavatelného a tím pádem byl osvobozen od školní docházky, přesto se díky domácí péči naučil číst a počítat. Jeho matematické schopnosti jsou ohromující. Rozkládá mnohociferná čísla na prvočísla, je schopen spočítat mocniny a odmocniny vyšších řádů.
Číselné řady jsou také součástí jeho velkoformátových kreseb, které vytváří ve chráněné dílně DH Harcov v Liberci. Posledních deset let spolupracuje s asistentem, malířem Tomášem Paškem, který ho podporuje, ořezává mu pastelky a vymývá štětce, do procesu tvorby ale vstupuje minimálně. Jeho hlavním úkolem je Vojtu včas zastavit, aby nezaplnil úplně celou plochu obrazu.
Působil jako učitel a později ředitel měšťanské školy v Praze a také jako ředitel keramické školy v Bechyni. Zabýval se archeologií, geologií a paleontologií a na tato témata napsal řadu popularizačních knih pro mládež. Úzce spolupracoval také s Národním muzeem v Praze. Byl členem České společnosti metapsychické, která se v Praze ustanovila roku 1922. Mezi lety 1920 a 1952 nakreslil více než 300 velkých medijních kreseb pastelkami, přibližně 200 menších formátů a 450 kreseb tužkou, které se nedochovaly. Jeho díla zobrazují vesměs idealizované podobizny žen nebo zamračené mužské tváře obklopené ornamentálními organickými kompozicemi. Výjimečně se objevují výjevy Ukřižování nebo stylizované florální motivy. V letech 1932–1933 vytvořil sérii maleb akvarelem. Na okraje svých kreseb zapisoval počet hodin, které tvorbou strávil (7-48 hodin, někdy v rozmezí několika dní i měsíců). Řada z kreseb je signována „BK“, což patrně znamená Bílý kvíteki. Většina děl je datována a číslována, na rubu jsou uvedeny záznamy o účasti na výstavách. Pecka vystavoval v Praze v Topičově salónu (1925) a v Clam-Gallasově paláci (1933), v Brně během Celorepublikového sjezdu spiritistů (1927) a také v Paříži – patrně v rámci Mezinárodního kongresu spiritistů pořádaného L'Institut Métapsychique International (1927).
Vyučil se farmaceutickým chemikem a v tomto oboru pracoval necelé dva roky. Od roku 1967 byl však v invalidním důchodu kvůli boji s paranoidní schizofrenií, který se stal celoživotním. Vykonával mnoho různých zaměstnání na částečný úvazek, od umývání nádobí, úklid budov až po práci ve vodárně. Pro jeho život se ale stala zásadní práce modela na uměleckých školách: dva roky seděl modelem na Akademii výtvarných umění, pět let na Střední umělecké škole Václava Hollara a více jak deset let na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
V dětství měl k tvorbě až negativní vztah a kreslit se tedy nikdy neučil. Od roku 1967 však začíná tvořit, vždy s důrazem na osobní pravdivost, spontaneitu a cit. V roce +í8š podal žádost o zařazení do svazu umělců Českého fondu výtvarných umění, osvědčení profesionálního umělce nikdy ale nedostal. Jeho tvorba zahrnuje kresbu (uhel, pastel, perokresba), malbu (akvarel, akryl, malbu na dřevo, kusy nábytku, koberce, apod.), sochu (hlína, dřevo, olovo, vosk, epoxid), ale také texty (básně, povídky, písně, úvahy, atd.). Namaloval na 5000 obrazů, ze kterých se dochovalo zhruba 2000 prací.
vystudoval obor český jazyk a výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vysoká škola pro něj ale znamenala hlavně únik před povinnou vojenskou službou – pedagogické činnosti se nikdy nevěnoval. Po absolutoriu se nechal se zaměstnat jako sanitář v nemocnici. Toto zaměstnání na něj nekladlo žádné intelektuální nároky a poskytovalo mu dostatek prostoru i inspirace pro tvorbu, která se mu postupně stala vnitřní nutností. Od poloviny osmdesátých let vytváří malby, masky a keramické plastiky zřetelně ovlivněné surrealismem. Jeho rané dílo je zabydleno přízračnými bytostmi a kusy rozporcovaných těl, které formulují znepokojivě děsivý snový děj. Zpracovával zde nejen své zážitky z nemocničního prostředí, ale také vzpomínky na dětství na středočeské vesnici, která byla na hony vzdálena idylickému obrazu venkova. Samotářský chlapec trpící depresemi v letních měsících prozkoumával skládky a smetiště a v zimě pomáhal svému otci – řezníkovi se zabijačkami. Tyto mnohdy traumatické vjemy se staly podhoubím pro jeho tvorbu, která mu pomáhá tíživé obsahy z podvědomí uvolnit – umožňuje mu „vykreslit se“ z nich. Od mládí si vede kreslený deník, kterým zaplnil již nespočet sešitů. Samovolné záznamy tužkou či propiskou se řetězí do na sebe navazujících komiksových políček a budí tak dojem nekončícího příběhu. Zároveň vznikají i barevné výkresy větších formátů, v nichž lze někdy vyčíst konkrétnější tvary. I když vykazují antropomorfní či zoomorfní znaky, o žádné určité podoby se nejedná. Jeho tvůrčí akt je čistě automatický a veškerá podobnost s realitou je tak „zcela náhodná“. Sledujeme tu proměnlivost bez pravidel. Martincovy kresby z posledních let mají dynamiku uvolněné energie a ve spontánnosti gest zobrazují jakési prostorové pavučiny, multigalaktické sítě plující v makrokosmu nebo naopak strukturu kostní dřeně či houby viděné pod mikroskopem.
Copyright © 2024 Artbrut.cz | design Olga Ludvíková & osCommerce implementation by PureHTML