Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)

abcd z. s.


 
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)
Výstava: Prinzhornova sbírka (2009)

Výstava Prinzhornovy sbírky v Domě U Kamenného zvonu v Praze se konala od 6. února do 3. května 2009. Shlédlo ji 13 000 návštěvníků. 

Prinzhornova sbírka nese jméno německého historika umění a psychiatra Hanse Prinzhorna (1886–1923), který během svého působení na univerzitní klinice v Heidelberku v letech 1919–1921 obohatil kolekci zdejšího Muzea patologického umění o přibližně 4500 kreseb, maleb, koláží, textilií, plastik a rozličných textů, vytvořených mezi lety 1880–1920 téměř čtyřmi sty psychiatrických pacientů převážně z německy mluvící Evropy. Prinzhorn vyhledával díla, „která nejsou jednoduchými kopiemi existujících obrazů, popřípadě vzpomínek z doby pacientova duševního zdraví, nýbrž vznikla jako výraz jeho osobní zkušenosti s chorobou“.

Většinu tvůrců z Prinzhornovy sbírky tvořili lidé, kteří byli doživotně hospitalizováni s diagnózou schizofrenie. Jejich sociální původ, vzdělání, ekonomická situace a kulturní zázemí byly však zcela různorodé. Výtvarný nebo literární talent se u nich začal vesměs projevovat až po propuknutí duševní nemoci. Styčnými body jejich výtvorů jsou osobitost, spontánnost a autenticita projevu a technická, formální i obsahová originalita. Tyto charakteristiky jsou typické pro umění, které roku 1945 francouzský malíř a teoretik Jean Dubuffet pojmenoval jako ART BRUT.

Navzdory pohnutému osudu během války zůstala velká část Prinzhornovy kolekce zachována. Její jedinečnost dodnes spočívá ve spojení výjimečné umělecké kvality a dokumentární hodnoty jednotlivých děl, která uchovávají svědectví, jež již téměř vymizela z lidské paměti.

 

„Odlišení našich obrazů od těch spadajících do výtvarného umění je dnes možné jen kvůli zastaralému doktrinářství. Jinak neexistují žádné demarkační linie. Některá z našich děl jsou tak jasně umělecká, že mnoho průměrných „zdravých“děl za nimi daleko zaostává.“

„Všechna expresivní gesta jako taková jsou podřízena jedinému účelu: zpodobit duši a tím vystavět most spojující sebe sama s ostatními.”
 

Hans Prinzhorn

 

Název výstavy: PRINZHORNOVA SBÍRKA,
art brut z legendární kolekce německého psychiatra

Výstavu uspořádali:
Občanské sdružení ABCD a Galerie hlavního města Prahy

Termín konání: 6. února – 3. května 2009

Autorky koncepce výstavy: Ivana Brádková, Terezie Zemánková
Architektonické řešení: Ivana Brádková
Grafické řešení: Studio Koráb
Organizace a produkce: o. s. ABCD, Martin Kuška, Studio Koráb a výstavní oddělení GHMP

Záštitu nad výstavou převzali:
velvyslanec Spolkové republiky Německo v ČR J. E. Helmut Elfenkämper
ministr kultury ČR Václav Jehlička
radní pro kulturu MHMP Milan Richter

Všechna vystavená díla byla zapůjčena z Prinzhornovy sbírky (Sammlung Prinzhorn)
Univerzitní kliniky v Heidelbergu (SRN).

 

Záštitu nad výstavou převzali:

Jeho Excelence Helmut Elfenkämper, velvyslanec Spolkové republiky Německo v České republice, Václav Jehlička, ministr kultury České republiky

Milan Richter, radní pro kulturu hlavního města Prahy

Výstava vznikla díky velkorysé finanční podpoře společnosti: METROSTAV a.s.

Hlavní mediální partner: ČESKÁ TELEVIZE

Hlavní sponzor: QUIX

Výstavu podpořili:

Česko-německý fond budoucnosti, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR

Partneři:

Goethe-Institut Praha, Zentralinstitut für Kunstgeschichte, Mnichov, Arcidiecézní charita Praha, Grapo, Isifa

Mediální partneři:

Xantypa, Radio 1, Art & Antiques, A2, Výletník, Ateliér

Svůdnost, můžeme-li o ní v souvislosti s Prinzhornovou sbírkou vůbec hovořit, tkví v instalační neokázalosti a v důstojnosti, s níž je představen každý z autorů. A náročná je, jako tomu bývá i u současného umění, snaha o porozumění tvůrčímu záměru.

 Klára Vomáčková, Trpný nástroj podvědomí , A2, duben 2009 

 

Vystavené kresby a obrazy vyšinutých pacientů jsou plné emocí, ve výtvarném výrazu originální, jsou to zkrátka díla, která na diváka zvyklého na současné umění nepůsobí nijak neobvyklým dojmem. Jenže toto vnímání nám umožňuje jen fakt, že uměnovědci a galerijní publikum během minulého století postupně dokázali akceptovat i tendence, kterým se dlouhé věky vysmívali. Výstava připravená Ivanou Brádkovou a Terezií Zemánkovou je unikátní právě v tom, že umožňuje nahlédnout do doby, kdy se v tomto ohledu na výtvarné scéně lámal chleb.

Jan H. Vitvar, Šílenci v rukou šílenců, Respekt č. 8, 2009 

 

Hans Prinzhorn - životopis

(6. 6. 1886 –14. 6. 1933)

Hans Prinzhorn se narodil ve vestfálském Hemeru. Poté, co roku 1908 obdržel doktorát z dějin umění na univerzitě ve Vídni, odešel do Anglie, kde se připravoval na kariéru profesionálního zpěváka. Během první světové války, kde sloužil jako ošetřovatel, si své vzdělání rozšířil o medicínu a psychiatrii. Roku 1919 se stal asistentem Karla Wilmannse na psychiatrické klinice Univerzitní kliniky v Heidelberku. Jeho hlavním úkolem bylo rozšířit sbírku uměleckých výtvorů duševně nemocných. Když o dva roky později kliniku opouštěl, kolekce zahrnovala na 5000 děl od více než 450 autorů.

Následně Prinzhorn krátce působil v sanatoriích v Curychu, Drážďanech a ve Wiesbadenu. Roku 1925 si otevřel soukromou psychoterapeutickou praxi ve Frankfurtu. Nikdy se mu nepodařilo získat vytoužený univerzitní post, a to i přes to, že neváhal koketovat s nastupujícím nacismem. Jeho další knihy a studie se nedočkaly valného ohlasu a neúspěch provázel i jeho soukromý život, který poznamenala tři zkrachovalá manželství. Na sklonku života se Prinzhorn zcela stáhl z veřejného života, odstěhoval se ke své tetě do Mnichova, kde roku 1933 zemřel na tyfus.

 

Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně nemocných)

Roku 1922 vydal Hans Prinzhorn zásadní studii o výtvarných projevech psychiatrických pacientů nazvanou Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně nemocných). Jako jeden z prvních zde spojil pohled psychiatra s uměnovědným přístupem a rehabilitoval tak výtvory psychicky chorých jako plnohodnotná umělecká díla. Na jejich tvorbě obdivoval autenticitu a původnost a shledával v ní podobný kosmický pocit jako v některých dílech současných umělců.

Prinzhornovy názory byly silně ovlivněny aktuálními idejemi expresionismu. Tento výtvarný směr zavrhl zobrazování vnější skutečnosti a čerpal ze subjektivních prožitků autora. Pod tímto prizmatem mohl Prinzhorn interpretovat tvorbu „schizofrenních mistrů“ nikoli jako deformaci či úchylku, ale jako svébytný výraz nezaměnitelné osobní zkušenosti.

Bohatě ilustrovaná publikace vyšla v nákladu 2 200 výtisků. První dotisk byl objednán již v následujícím roce. Především v uměleckém světě se Prinzhornova kniha dočkala nadšeného přijetí. Kolovala v Bauhausu a okamžitě se stala biblí pařížské umělecké avantgardy. Surrealista Hans Belmer Bildnerei der Geisteskranken dokonce označil za zásadní událost století.

Český překlad knihy Tvorba duševně nemocných vydá roku 2010 nakladatelství Arbor vitae.

 

tvorba duševně nemocných jako inspirační zdroj

Na počátku 20. století začali umělci hledat nové způsoby vyjádření. Revoluční přístup nastolili němečtí expresionisté. Odvrhli akademické ideály buržoazních salonních malířů, ale i vyjadřovací kódy impresionistů, kteří jim předcházeli. Vyznávali naprostou subjektivitu, emocionální vzepětí. Uchýlili se k technikám, formám i námětům, které byly považovány za barbarské a primitivní. Zdůrazňovali cítění oproti myšlení, instinkt a intuici oproti rozumu a sen oproti realitě. Všechny tyto charakteristiky byly obsaženy v umění přírodních národů, dětských kresbách a v tvorbě duševně nemocných, které se staly zásadními inspiračními zdroji moderního umění.

Byla to právě sbírka heidelberské kliniky a Prinzhornova kniha Bildnerei der Geisteskranken, která zásadně ovlivnila celou řadu avantgardních umělců. Seznámili se s ní např. Alfred Kubin, Paul Klee, Oskar Kokoschka, Max Ernst či Pablo Picasso. Ve svých dílech výtvory duševně nemocných pak často vědomě citovali. Spatřovali v nich oázu naprosté tvůrčí svobody, které školené umění nikdy nemůže dosáhnout. V Jeanu Dubuffetovi vzbudila Prinzhornova kniha vášnivý zájem o spontánní tvorbu, který později vyvrcholil jeho formulováním konceptu art brut.

Vliv umění duševně nemocných na uměleckou avantgardu ale nebyl jednostranný. Byla to právě radikální změna estetických parametrů a vnímání umění jako takového, která vytvořila podhoubí pro objevení a zhodnocení uměleckých děl uchovávaných do té doby v nemocničních archivech jako diagnostický materiál.

 

citáty

Závěr, že když nějaký malíř maluje jako duševně nemocný pacient, tudíž musí být sám nějakým způsobem mentálně narušený, není o nic přesvědčivější než úsudek, že když Pechstein, Heckel a další tvoří dřevěné figury jako černoši zKamerunu, jsou tudíž také černoši zKamerunu.
 

Hans Prinzhorn


„Díla duševně chorých (...) by měla být brána hluboce vážně, mnohem vážněji, než celé pinakotéky.“

Paul Klee


„Získal jsem mnoho podnětů díky (...) něčemu vskutku zvláštnímu – díky obrazům jedné nemocné, která maluje své vize smimořádně jemným citem pro barvy. Zírám, jaké síly mohou být uvolněny duševní chorobou.“

Ernst Ludwig Kirchner


„Tato nemocná rozehrává na ploše snové, vizionářské děje. Okruh pocitů a vizí zahrnuje vnekonečných křivkách Boha, nebesa, smrt, ďábla, svatost, lásku, sexuální sadistické, masochistické a lesbické vize vztahované vždy kvlastnímu já. Všechny obrazy jsou zahalené snovým závojem nevědomého sjednocení a neklidný duch nachází navzdory svému omezení duševní chorobou ve svých extázích symbolické formy, které pro ně objevili již černoši a tichomořští ostrované.“

Ernst Ludwig Kirchner


„Ta díla sama o sobě mě neobyčejně silně ovlivnila díky jejich skryté příchylnosti kformálnímu řádu. Stáli jsme před zázraky uměleckého ducha, které byly vyvolány zhlubin, zbaveny jakéhokoli intelektuálního nánosu, jejichž tvorba a vnímání musí přinášet štěstí.“

Alfréd Kubin


„Celý den jsem si představoval, že zešílím a byl jsem tou představou potěšen, neboť pak bych měl vše, co jsem vždy chtěl: Existoval bych naprosto ve světě idejí, ve světě introspekce, získal bych vše, co mystici hledají.“

Oskar Schlemmer


„Doktor mi také ukázal jednu kresbu se slovy: ‚Je nebezpečné se na ni dívat!‘ Stále mi to běží hlavou. Ta kresba vykazovala systematicky uspořádané delikátní symbolické znaky lásky, života, dětství, humoru.“

Oskar Schlemmer


„Samozřejmě, že celá záležitost může sloužit kobvinění moderních umělců: ‚podívejte se , malují jako choromyslní!’ Ale tak to navzdory podobnostem není; duševně nemocný žije vkrálovství svých idejí, kterého se zdravý umělec snaží dosáhnout; pro duševně nemocného je to čistší, protože je naprosto oddělen od vnější reality.“

Oskar Schlemmer


„Znáte tu znamenitou knihu od Prinzhorna, že? Pojďme se na ni tedy podívat. Tento obraz je krásný Klee. Stejně tak tenhle a tamten také. Podívejte se na tyto náboženské malby. Je vnich hloubka a síla výrazu, jaké já bych nikdy vnáboženských tématech nedosáhl. Skutečně posvátné umění. Přímo spirituální vize. Můžete nyní říci, že směřuji do blázince? Nehledě na to, že celý svět je ústav pro choromyslné ...“

Paul Klee


„ ... nyní se nám otevírají světy, do kterých ne každý má možnost nahlédnout – a to i přes to, že jsou součástí přírody. Možná je pravda, že do nich mohou nahlédnout jen děti, blázni a divoši. Myslím tím například říši nenarozených a zemřelých, oblast toho, co by mohlo být, mělo být, ale nemusí nutně být. Jakýsi mezisvět. (...) Děti, blázni a divoši tam ještě – nebo opět – mohou nahlédnout. Jejich obrázky jsou pro mě tím nejlepším důkazem. Neboť všichni vidíme totéž, jenom zrůzných úhlů. Vcelku i detailu je to totéž po celé naší planetě. Nejsou to fantazie, ale fakta.“

Paul Klee


„Mohl bych strávit celý život pokusy o odhalení tajemství šílenství.“

André Breton


„Duševně nemocní jsou uzamčeni v okázalých celách a naše zjemnělé ruce na nich páchají vědecká mučení. Nicméně, nemyslete si, že podlehnou. Země, kterou objevili, je tak nádherná, že nic už nedokáže jejich ducha odvrátit. Choroby! Neurózy! Božské metody osvobození, křesťanům neznámé ... My, kteří je milujeme, rozumíme tomu, že duševně nemocní nechtějí být vyléčeni. Víme dobře, že když se brány ústavu zavřou, jsme to my, kdo je uvězněn: Vězení je venku a svoboda se nachází uvnitř.“

Paul Éluard


„Kresby šílenců nás přímo a nechtěně přenášejí do měst a na venkov, kde vane vítr zjevení. Vize navozené kokainem a morfinem jsou stěží odrazem těchto kouzelných anatomií. Spatřete naprosto duševní umění. Šílenec se nikdy nepokouší kopírovat jablko. Poetická vize pozvedne vždy sama sebe vysoko nad realitu. Vkouři zcigarety, která zůstala na okraji stolu, spatřuje zmatečný vodopád padlých andělů. I ten nejmenší význam jejich náčrtků vibruje intenzivním vzrušením. Nedělají nic, aniž by na něj vložili absolutní celistvost významu ... Žádám vás, otevřete oči a pohlédněte na tu panenskou krajinu! Žádám vás, přijměte postulát principu absolutní svobody a uvědomme si společně, že svět duševně nemocných nemůže být vnaší době překonán.“

Paul Eluard


„…Umění těch, které dnes řadíme do kategorie duševně nemocných, je rezervoárem morálního zdraví. (...) Je zárukou naprosté autenticity, (...) po které den ode dne více žízníme.“

André Breton


„Samozřejmě, že umění je ze své podstaty trestuhodné! A neužitečné! A antisociální, podvratné, nebezpečné! A pokud takové není, je to falešná mince, tupá manekýna, prázdný pytel na brambory.“

Jean Dubuffet


„Šílenství člověka nadlehčuje, dává mu křídla a napomáhá jasnozřivosti. (...) Může snad být tvůrčí akt sextrémním pnutím, které je sním spojeno, svysokou horečkou, která ho provází, normální?“

Jean Dubuffet


„Stejně jako neexistuje umění lidí snemocným zažíváním, ani snemocným kolenem, neexistuje ani umění lidí nemocných duševně.“

Jean Dubuffet


„Hledám díla poznamenaná jednoznačným osobitým způsobem a vytvořená mimo vliv tradičních umění, a zároveň (neboť bez toho by to ani nebylo umění) díla, která se dotýkají spodních vrstev lidské bytosti – divokých vrstev - a přinášejí odtud žhnoucí výtvarný jazyk. Potom je mi jedno, jestli autor těchto děl je (...) považován za zdravého, nebo za šíleného.“

Jean Dubuffet


„Západ dělá chybu, když považuje šílenství za negativní hodnotu; já si myslím, že šílenství je hodnota pozitivní, velmi plodná, velmi užitečná a velmi vzácná.“

Jean Dubuffet


„Stavím se plně za názor, že umělecká tvořivost má vždy a ve všech případech asociální charakter a tudíž je – zhygienistického hlediska – patologická. Idea normálního umění si evidentně protiřečí.“

Jean Dubuffet

 

doba temna

entartete "kunst"

Okolo nás vidíte monstrózní výplody šílenství, nestoudnosti, nejapnosti a naprosté zvrácenosti. To, co tato výstava nabízí, vzbuzuje zděšení a znechucuje nás všechny!“ Těmito slovy zahájil předseda Říšského kabinetu pro výtvarné umění Adolf Ziegler 19. června 1937 v Mnichově putovní výstavu Entartete „Kunst“, neboli Zvrhlé „umění“.

Bylo zde vystaveno 650 děl od 112 soudobých tvůrců, která byla zkonfiskována z 32 německých muzeí. Úpadkové umění bylo takové, které „uráží německé city, nebo ničí, případně zesměšňuje přirozené formy, nebo prostě odhaluje absenci odpovídající manuální a umělecké dovednosti“. Mezi prezentovanými autory byli význační představitelé moderních uměleckých směrů (expresionismu, dadaismu, surrealismu ...) jako byl Emil Nolde, Max Pechstein, Oskar Kokoschka, Piet Mondrian, Max Ernst, Paul Klee, Ernst Ludwig Kirchner, Marc Chagall, Vasilij Kandinski ...

Díla byla nainstalována bez ladu a skladu a doplněna hanlivými nápisy. Jména autorů byla uvedena jen sporadicky. Všichni návštěvníci ale zděšení pořadatelů nesdíleli a výstavu uvítali jako soubornou přehlídku německého modernismu. Aby lid nezůstal na pochybách, byla na svém příštím stanovišti v Berlíně výstava doplněna o díla z Prinzhornovy sbírky. Carl Schneider, tehdejší ředitel kliniky v Heidelbergu na přehlídku Entartete „Kunst“ ochotně zapůjčil práce Clemense von Oertzena, Oskara Herzberga, Else Blankenhorn, Aldofa Schudela, Paula Goesche, Oskara Volla a dalších. Podobnost mezi tvorbou duševně nemocných a modernistů se měla stát nezvratitelným důkazem o chorobnosti avantgardního umění.

Ve jménu německého lidu je mojí povinností zabránit těmto politováníhodným nešťastníkům, kteří prostě trpí vadou vidění, aby se snažili svým klábosením přesvědčovat ostatní, že tyto kazy v pozorování jsou skutečnou realitou a že to, co předvádějí, je umění. Jsou pouze dvě možnosti. Buď tito ‚umělci’ vskutku vidí věci tím jejich způsobem a věří tomu, co malují – v tomto případě je nutno se ptát, jak takové defektní vidění vzniká a pokud je to dědičné, nechejme na ministerstvu vnitra, aby zabránilo věčnému opakování takové děsivé vady. Anebo pokud tito lidé nevěří v realitu svých vjemů, ale snaží se zneužívat svých představ prostřednictvím švindlu, pak je to případ pro kriminální soud.“

Adolf Hitler

 

 

výstava velkého německého umění

Jsem přesvědčen, že dílo velkých státníků a vojenských vůdců vždy spočívá na poli umění,“
napsal Adolf Hitler v knize Mein Kampf.

Výstava Velkého německého umění Grosse Deutsche Kunstaustellung v Domě německého umění v Mnichově zahájená 18. července 1937 se měla stát demonstrací Hitlerova totálního vítězství na poli kultury. „Až budou lidé procházet těmito galeriemi, budou ve mně poznávat svého průvodce a rádce. S úlevou si oddechnou a zaradují se nad očistou umění,“ prohlásil při zahajovací řeči.

Standardy nacistického umění byly založeny na zidealizovaných postavách, sentimentálních krajinných výjevech a neoklasicistických tématech. Rasově čistí, mladí, statní a krásní muži a ženy byli ztělesněním ideálů zdraví, mravnosti, harmonie a připravenosti k boji. Naddimenzované figury bojovníků od Arno Brekera či Josefa Thoraka odkazovaly k antickým ideálům. Staly se modlami nové doby, idoly krásy bez smyslnosti.

Díla oficiálních umělců Třetí říše se měla stát velkolepým triumfem nad „degenerovaným“ uměním modernistů, kterým byla zasvěcena výstava Entartete „kunst“ zahájená pouhý den poté.

 

euthanasie duševně nemocných

V říjnu 1939 podepsal Adolf Hitler na svém soukromém dopisním papíře tento text zpětně datovaný 1. září 1939, v den zahájení války:

Říšský správce Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni rozšířit pravomoci zvláště určených lékařů tak, aby po lidském posouzení nevyléčitelně nemocných a po kritickém zhodnocení jejich zdravotního stavu mohla být dotyčným poskytnuta smrt z milosti.“

Následně byly do ústavů rozesílány první přihlašovací archy:

Hlásit je třeba pacienty, kteří:

  1. Trpí uvedenými chorobami a v ústavech je není možné zaměstnávat (anebo jen prováděním mechanických prací): schizofrenie, epilepsie (jsou-li udány vnější příčiny, např. válečná zranění), senilita, nevyléčitelná paralýza a jiná syfilitická onemocnění, slabomyslnost každého druhu, encefalitida, Huntingtonova choroba a jiná neurologická konečná stádia; nebo
  2. v ústavu trvale pobývají déle než 5 let; nebo
  3.  jsou střeženi jako duševně nemocní, kteří se dopustili zločinu; nebo
  4. nemají německou státní příslušnost, anebo nejsou německé či spřízněné krve podle udané rasové a státní příslušnosti.

Akce T4

Z moci úřední, posvěceno vůdcovým výnosem, nastalo záhy po vyhlášení války masové vyvražďování desetitisíců pacientů psychiatrických a sociálních ústavů. Program „euthanasie“ duševně nemocných byl nazván „Akce T4“.

Léčebny zasílaly vyplněné archy se jmény osob určených k likvidaci do Kanceláře vůdce, kde vždy tři z celkem čtyřiceti dvou znalců z oboru psychiatrie rozhodovali o jejich životě a smrti. Byl mezi nimi i tehdejší ředitel psychiatrické kliniky v Heidelberku Carl Schneider ... V centrále T4 pak byly sestavovány transportní seznamy. O pár dní později přijely před ústav šedé autobusy a odvezly pacienty do některého ze šesti likvidačních zařízení. V plynových komorách zemřelo dvacet autorů z Prinzhornovy sbírky, mezi nimi Karl Gustav Sievers a Paul Goesch ...

Na základě protestů církve, ale i stranických a justičních kruhů nařídil Hitler v říjnu 1941 usmrcování plynem zastavit. Do té doby bylo zavražděno 70.273 pacientů. Nicméně „divoká euthanasie“ probíhala v ústavech i nadále. Centrála T4 dodávala do ústavů alespoň potřebné smrtící preparáty. Počet obětí Akce T4 po roce 1941 je odhadován na dalších 90.000.

hitlerovy citáty

Do nástupu národního socialismu k moci působili v Německu takzvaní umělci, nazývající sebe samé moderními. Jen aby dostáli významu toho slova, přicházeli tito tvůrci každý rok za každou cenu s něčím novým. Avšak národně-socialistické Německo chce opět pouze německé umění, které musí být a bude uměním věčným, podobně jako všechny tvůrčí hodnoty lidí. Pokud umění chybí nekonečná hodnota pro náš lid, pak ani dnes nemá žádnou vyšší hodnotu.

Vůdce při otevření Domu německého umění

„Umění, které se nemůže spoléhat na radostný, upřímný souhlas vedení a zdravou masu lidu, nýbrž je závislé na malých zájmových skupinách, které jsou střídavě sobecké a znuděné, je neudržitelné. Snaží se zmást zdravý instinkt lidí, místo aby ho obětavě upevňovalo.“

Vůdce při otevření Domu německého umění

„A co tvoříte? Znetvořené mrzáky a kretény, ženy, které vzbuzují pouze odpor, muže, kteří mají blíže ke zvířatům než k lidem, děti, které, pokud by žily v takovéto podobě, byly by pokládány za boží prokletí! A toto si ti krutí amatéři dovolují předkládat jako umění naší doby, tedy jako výraz všeho, co zdobí a charakterizuje současnost.“

Vůdce při otevření Domu německého umění zodpovědným za úpadek umění.

„‘Umělecká díla‘, kterým není možné porozumět jako takovým, ale která potřebují složitou příručku ospravedlňující jejich existenci – dokud nakonec nenaleznou někoho dostatečně zastrašeného, kdo by trpělivě snášel tak hloupé či nestoudné tlachání – nikdy znovu nenajdou cestu k německému lidu.“

Vůdce při otevření Domu německého umění

„Židovstvo bylo schopné, převážně zneužíváním svého postavení v tisku, zajistit si pomoc tak zvané kritiky umění, postupně zakrývající všechny normální představy o přirozenosti a funkci umění a jeho účelu, ale také ničící obecnou zdravou odezvu v této oblasti.“

Vůdce při otevření Domu německého umění

 

 

poválečná historie

ZNOVUZROZENǏ

Během rekonstrukce univerzitní kliniky v Heidelberku roku 1955 byla na zdejší půdě nalezena Prinzhornova sbírka. O osm let později přijel do Heidelberku švýcarský historik umění a kurátor Harald Szeemann, aby si zde vypůjčil 255 děl pro svoji výstavu Tvorba duševně nemocných – Art Brut – Insania Pingens, která se konala V Kunsthalle v Bernu. Zaměřil se na práce Oskara Herzberga, Augusta Kletta, Else Blankenhorn, Heinricha Hacka, Heinricha Antona Müllera a Johanna Knopfa. (Tato selekce se stala také východiskem pro současnou expozici v Domě U Kamenného zvonu).

Příspěvky v katalogu bernské výstavy stejně jako reakce recenzentů se ještě často soustředily na psychopatalogické prvky v dílech duševně nemocných a oddělovaly je od „profesionálního“ umění. Nicméně přístup Haralda Szeemanna jednoznačně vyzdvihoval estetické stránky jejich tvorby. Proto může být tato událost považována za znovuzrození Prinzhornovy sbírky.

Potvrzením tvorby duševně nemocných jako plnohodnotné součásti výtvarného umění bylo zařazení některých děl do výstavy documenta 5 v Kasselu, jejíž koncepci sestavoval opět Szeemann.

Přitakal tak Dubuffetovu názoru, že umění lze dělit pouze na to, které má co říci, a to ostatní, a nikoli na umění lidí s poruchami zažívání či bolestmi kolena – nebo s psychiatrickou diagnózou.

 

výstavy 1963-2009

1963
Harald Szeemann znovuobjevuje Prinzhornovu sbírku a poprvé vystavuje výběr z ní v Kunsthalle v Bernu/Švýcarsko.

1966-88
Lékařka Maria Rave-Schwanková připravuje výstavu ve Freudenstadtu/Německo, galerii Rothe v Heidelbergu/Německo, v Paříži/Francie, Amsterdamu/Nizozemí a ve Wiesbadenu/Německo.

1980-81
Putovní výstava Die Prinzhorn-Sammlung v Heidelbergu, Hamburku, Stuttgartu/Německo, Basileji/Švýcarsko, Berlíně, Mnichově a Bochumi/Německo.

1986
Putovní výstava Leb wohl sagt mein Genie Ordugele muß sein, zahrnující obrazy z Prinzhornovy sbírky, ve Stuttgartu a Ludwigshafenu/Německo.

1990-91
Putovní výstava Muzika ve Stuttgartu, Berlíně, Heidelbergu a Bochumi/Německo, včetně koncertů.

1992-93
Účast na výstavě Parallel Visions. Modern Artists and Outsider Art v Los Angeles/USA, Madridu/Španělsko, Basileji/Švýcarsko a Tokiu/Japonsko.

1995
Účast na výstavě Identità e Alterità. Figure del corpo 1895/1995 na Bienále v Benátkách/Itálie.

1995-97
Putovní výstavy La Beauté Insensée v Charleroi/Belgie, Palais des Beaux-Arts; Wahnsinnige Schönheit, Zámek v Heidelbergu/Německo; Musée de l'Art Brut, Lausanne/Švýcarsko; Beyond Reason, Hayward Gallery v Londýně/Velká Británie a Wahnsinnige Schönheit, Kulturgeschichtliches Museum v Osnabrücku/Německo.

1997
Účast na výstavě Kunst & Wahn, Kunstforum ve Vídni/Rakousko.

1998
Účast na výstavě Figure Dell'anima. Arte irregolare in Europa, Castello Visconteo, Pavia/Itálie a Palazzo Ducale, Janov/Itálie.
Účast na výstavě Leidlust, díla Georga Lindenmanna a kol. v okresní nemocnici v Kaufbeurenu-Irrsee/Německo.

2000
Putovní výstava The Prinzhorn Collection: Traces upon the Wunderblock, The Drawing Center, New York/USA; Armand Hammer Museum (UCLA, Kalifornská univerzita v Los Angeles), Los Angeles/USA.

2001
Putovní výstava La Colleció Prinzhorn: Traces sobre el bloc màgic v Muzeu současného umění, Barcelona/Španělsko.
Otevření muzea "Sammlung Prinzhorn" (Prinzhornova sbírka) v Heidelbergu/Německo, 13. 9. 2001.
Vision und Revision einer Entdeckung, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo.

2002
Ins Gesicht sehen - Christa Mayer, Fotografische Porträts von Langzeitpatientinnen, seit 1982 und Anonyme Fotografien aus der Anstalt Weilmünster, 1905-1914, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Putovní výstava Wunderhülsen & Willenskurven - Bücher, Hefte, Kalendarien aus der Sammlung Prinzhorn, v Heidelbergu; Městské muzeum Jena/Německo; Museum Dr. Guislan, Gent/Belgie. Todesursache: Euthanasie - Verdeckte Morde in der NS-Zeit, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo; Evenbeeld, centrum voor beeldvorming, Angerlo/Nizozemí.

2003
Ateliérová výstava Antworten. Dorothee Rocke im Dialog mit Hyacinth von Wieser, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Elfriede Lohse-Wächtler (1899-1940). Eine Künstlerin in der Psychiatrie, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Ateliérová výstava "in der Luft gehen". Klassiker der Sammlung Prinzhorn, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Expressionismus und Wahnsinn, zámek Gottorf/Německo; Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Weltachse mit Haase. August Natterers halluzinatorische Zeichnungen, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo.

2004
Putovní výstava Deadly Medicine: Creating a Master Race, Holocaust Memorial Museum, Washington/USA; Tödliche Medizin: Rassenwahn im Nationalsozialismus, Stiftung Deutsches Hygiene-Museum, Drážďany/Německo. Putovní výstava Irre ist weiblich. Künstlerische Interventionen von Frauen in der Psychiatrie um 1900, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo; Kartause Ittingen/Švýcarsko; Museum Dr. Guislan, Gent/Belgie. Rausch im Bild - Bilderrausch. Drogen als Medien von Kunst in den 70er Jahren, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Putovní výstava In Persern Büchern steht's geschrieben Jörg Ahrnt im Dialog mit Ludwig Wilde, Kunstverein Göttingen; Museum für Angewandte Kunst, Frankfurt nad Mohanem/Německo; Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo; Reza Abbasi Museum, Teherán/Irán; Pergamonmuseum, muzeum islámského umění, Berlín/Německo.

2005
Putovní výstava Im Rausch der Kunst. Dubuffet und Art Brut, Museum Kunst Palast, Düsseldorf/Německo; Dubuffet et l'Art Brut, Musée d'art moderne Lille Métropole, Villeneuve d'Ascq/Francie. Expressionismus und Wahnsinn, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Putovní výstava Psychiatrie in Afrika - fotografische Erkundungen; Prinzhornova sbírka; Münster/Německo, Haus Kannen, Psychiatriemuseum Bremen-Ost, Brémy/Německo. Bern 1963: Harald Szeemann erfindet die Sammlung Prinzhorn, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Pain, Museum Dr. Guislan, Gent/Belgie.

2006
Putovní výstava Wahnsinn sammeln - Outsider Art aus der Sammlung Dammann, Prinzhornova sbírka, Heidelberg, Německo; Ernst Barlach Haus, Hamburg/Německo. Putovní výstava Rough Magic. Inner Worlds Outside, "La Caixa", Madrid/Španělsko; Whitechapel Art Gallery, Londýn/Velká Británie a Irské muzeum moderního umění, Dublin/Irsko. Kunst lebt. Městská galerie v Kunstgebäude, Stuttgart/Německo. Soleil Noir. Depression und Gesellschaft, Kunstverein Salzburg/Rakousko. Putovní výstava Keeping Secrets, Hatton Gallery, University of Newcastle/Velká Británie; De La Warr Pavilion, Bexhil-on-Sea/Velká Británie a Whitworth Art Gallery, Manchester/Velká Británie. AIR LOOM - Der Luftwebstuhl und andere gefährliche Beeinflussungsapparate, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo.

2007
Wölfli, Grieshaber, Lohse-Wächtler, Bender - The Collection Grows, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo.

2008
Künstler in der Irre, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Adolf Wölfli und andere Künstler der Sammlung Morgenthaler, Prinzhornova sbírka, Heidelberg/Německo. Weltrettungsprojekt - mit Werken von Vanda Vieira-Schmidt, Kleisthaus Berlín/Německo. Universumstulp. Ausstellung der Sammlung Prinzhorn, Rogaland Kunstmuseum, Stavanger/Norsko.Výstavy Prinzhornovy sbírky

2009
Prinzhornova sbírka, art brut z legendární kolekce německého psychiatra, Dům U Kamenného zvonu, Praha, Benediktinerstift, Admont / Rakousko

 

tvůrci

else blankenhorn
josef forster
paul goesch
heinrich hack
oskar herzberg
august klett
johan knopf
paul kunze
marie lieb
peter meyer
heinrich anton müller
august natterer
clemens von oertzen
adolf schudel
gustav sievers
oskar voll


Copyright © 2022 Artbrut.cz | design Olga Ludvíková & osCommerce implementation by PureHTML